Nástroje pro vrtání
- Vrtáky a vrtání do dřeva
- Vrtáky a vrtání do kovu
- Vrtání do zdiva a betonu
- Bezpříklepové vrtání na jádro diamantem
Vrtáky a vrtání do dřeva
Na dřevo a měkčí oceli lze použít válcované šroubovité vrtáky z nástrojové nebo rychlořezné oceli, s vrcholovým úhlem 118°. Základní sada průměrů od 2 do 13 mm je odstupňována po 1 nebo 0,5 mm. Na tvrdé i měkké dřevo, dřevotřísku, překližku a podlahová prkna se používají šroubovité vrtáky do dřeva se středicím hrotem a přesně broušenými předřezávacími břity o pr. 3-22 mm a délce od 60 do 200 mm. Delší vrtáky o průměru větším než 11 mm mohou mít kvůli upnutí do běžných sklíčidel redukovanou upínací stopku. Na hluboké díry do trámů a hranolů jsou určeny hadovité vrtáky o pr. až 32 mm a délce od 230 do 600 mm. Umožňují provrtat např. dva trámy položené přes sebe, aby se mohly sešroubovat dohromady. Samostředicí závitový hrot zaručuje přesné zavrtání a broušená šroubovice snadno odvádí třísky i z hlubokých děr. Prokluzování zabraňuje šestihranná upínací stopka. Zvláštním druhem hadovitých vrtáků jsou vrtáky s dlouhou stopkou, označované též jako vrtáky na bednění. Méně přesné vrtání děr větších průměrů do měkkého a čerstvého dřeva umožňují ploché vrtáky celistvé nebo s výměnnými noži s hrotem.
Nože s kaleným rovným ostřím broušeným pod úhlem 15°, se šroubkem zajišťují do zářezu válcové stopky o průměru 8 mm. Obvyklá sada plochých vrtáků obsahuje nože na díry o 10, 12, 14, 16, 20 a 25 mm. Ostří nožů lze
přeostřit ručním plochým brouskem. Na díry např. pro nábytkové závěsy se používají křížové vrtáky z nástrojové nebo rychlořezné oceli zvané sukovníky, nebo Forstnerovy vrtáky s křížovým ostřím uprostřed a vyhlazovacím válcovým břitem na obvodu. Předností je hladká stěna díry. Těmito vrtáky se vyvrtává materiál z celého objemu díry, takže je mnohdy výhodnější vyříznout jen obvod díry tak, že jádro vypadne v podobě kolečka nebo válce. To umožňují kruhové pilky známé též jako pilové děrovače. Se středicím vrtákem uprostřed slouží instalatérům nebo elektrikářům k vrtání otvorů obvykle od pr. 16 mm do 70 mm. Jejich velikost je odstupňována podle rozměrů trubek a průchodek.
Bimetalové pilky mají buď vlastní pevnou stopku, nebo se nasazují na unášecí trny stopkového vřetena, jež umožňuje vložení dlouhého či krátkého navrtáváku. Univerzální pilové děrovače mají jako základnu hliníkový kotouč se stopkou a kruhovými drážkami, do kterých lze zatlačit ohebný pilový list ze sady o několika délkách. List se v drážce žádaného průměru pootočením upevní svým bajonetovým výřezem. Navrtání umožňuje kopinatý nebo šroubovitý vrták uprostřed, někdy odpružený. Díry menšího průměru lze bimetalovou pilkou vrtat z ruky (s přídavným držadlem) přítlakem na vrtačku při nejmenších otáčkách. Při najetí na suk hrozí zaseknutí nástroje.
Na provrtávání otvorů pro instalační krabice se nejčastěji používají korunkové vrtáky se stopkou nebo na stopku s navrtávákem montovanou. V houževnatých a tvrdých materiálech jako např. v překližce či dřevovláknité desce mohou korunové vrtáky snadno uváznout. Aby k tomu nedocházelo, používají se korunové vrtáky oválného tvaru místo válcového. Řezné destičky na obvodu vrtáku vytvoří širší řeznou spáru a nástroj neuvázne. Ocelová pružina uvnitř nástroje zajistí, aby se vyříznutá část dřevěné nebo dřevotřískové desky vytlačila z koruny ihned po vyvrtání. Největší díry do pr. 200 mm v dřevěných nebo aglomerovaných deskách lze vykružovat ramenovým vrtákem se stavitelným nožem. Speciální nástroj vede středový hrot a rameno zakončené nožem se po povolení šroubu v držáku nastaví na potřebný poloměr. Pro zapuštění hlav vrutů do roviny povrchu dřeva se používají různé typy kuželových záhlubníků, jejichž stopka se upne do sklíčidla.
Nože s kaleným rovným ostřím broušeným pod úhlem 15°, se šroubkem zajišťují do zářezu válcové stopky o průměru 8 mm. Obvyklá sada plochých vrtáků obsahuje nože na díry o 10, 12, 14, 16, 20 a 25 mm. Ostří nožů lze
přeostřit ručním plochým brouskem. Na díry např. pro nábytkové závěsy se používají křížové vrtáky z nástrojové nebo rychlořezné oceli zvané sukovníky, nebo Forstnerovy vrtáky s křížovým ostřím uprostřed a vyhlazovacím válcovým břitem na obvodu. Předností je hladká stěna díry. Těmito vrtáky se vyvrtává materiál z celého objemu díry, takže je mnohdy výhodnější vyříznout jen obvod díry tak, že jádro vypadne v podobě kolečka nebo válce. To umožňují kruhové pilky známé též jako pilové děrovače. Se středicím vrtákem uprostřed slouží instalatérům nebo elektrikářům k vrtání otvorů obvykle od pr. 16 mm do 70 mm. Jejich velikost je odstupňována podle rozměrů trubek a průchodek.
Bimetalové pilky mají buď vlastní pevnou stopku, nebo se nasazují na unášecí trny stopkového vřetena, jež umožňuje vložení dlouhého či krátkého navrtáváku. Univerzální pilové děrovače mají jako základnu hliníkový kotouč se stopkou a kruhovými drážkami, do kterých lze zatlačit ohebný pilový list ze sady o několika délkách. List se v drážce žádaného průměru pootočením upevní svým bajonetovým výřezem. Navrtání umožňuje kopinatý nebo šroubovitý vrták uprostřed, někdy odpružený. Díry menšího průměru lze bimetalovou pilkou vrtat z ruky (s přídavným držadlem) přítlakem na vrtačku při nejmenších otáčkách. Při najetí na suk hrozí zaseknutí nástroje.
Na provrtávání otvorů pro instalační krabice se nejčastěji používají korunkové vrtáky se stopkou nebo na stopku s navrtávákem montovanou. V houževnatých a tvrdých materiálech jako např. v překližce či dřevovláknité desce mohou korunové vrtáky snadno uváznout. Aby k tomu nedocházelo, používají se korunové vrtáky oválného tvaru místo válcového. Řezné destičky na obvodu vrtáku vytvoří širší řeznou spáru a nástroj neuvázne. Ocelová pružina uvnitř nástroje zajistí, aby se vyříznutá část dřevěné nebo dřevotřískové desky vytlačila z koruny ihned po vyvrtání. Největší díry do pr. 200 mm v dřevěných nebo aglomerovaných deskách lze vykružovat ramenovým vrtákem se stavitelným nožem. Speciální nástroj vede středový hrot a rameno zakončené nožem se po povolení šroubu v držáku nastaví na potřebný poloměr. Pro zapuštění hlav vrutů do roviny povrchu dřeva se používají různé typy kuželových záhlubníků, jejichž stopka se upne do sklíčidla.
Vrtáky a vrtání do kovů
Do kovu - plechu i profilů - se vrtají nejčastěji díry o průměru 5-13 mm pro šrouby a nýty. Základním nástrojem jsou šroubovité vrtáky v různém provedení s geometrií břitu přizpůsobenou vlatnostem vrtaného materiálu. Vrtáky mají dvě šroubovité drážky, jimiž se odvádějí třísky. Na hrotu jsou dva hlavní břity a příčný břit, který je spojuje. Šroubovité vrtáky mají mít pro vrtání do měkkých ocelí úhel hrotu 110-120°, do zušlechtěných ocelí 130°, do šedé litiny 95°, do mědi a hliníku 140°, do mosazi a bronzu 120°, do slitin hliníku 110-130°.
 |
| Sada vrtáků HSS spirálové kobaltové |
Univerzální vrtáky mají normální výbrus. Na vrtání plechů nebo plastových desek se používá vrták s rovnými břity se středicím hrotem. Válcované šroubovité vrtáky s úhlem hrotu 118° jsou univerzální nástroje vhodné též na dřevo, aglomerované materiály a plasty. Jsou z nástrojové oceli a lze je ostřit jak na stolní kotoučové brusce, tak v ostřicím přípravku, který se připojí k vrtačce. Při větším výkonu a v tvrdších materiálech se vrták vyhřátím otupí, proto se občas smočí ve vodě nebo se voda přivádí do místa vrtu. Pro větší výkony se používají šroubovité vrtáky z rychlořezné oceli. Válcované vrtáky jsou dlouhé 30-100 mm nebo krátké pro vrtání plechových karoserií. Na přesné vrtání bez středicích důlků jsou určeny broušené vrtáky se samostředicím úhlem hrotu 135°. Na vrtání zušlechtěných kovů a slitin jsou broušené vrtáky z rychlořezné oceli legované 5% kobaltu. Liší se zabarvením podobným lesklému nerezu. Až šestinásobnou životnost ve srovnání s jinými mají vrtáky z rychlořezné oceli s povlakem z nitridu titanu (TiN) nebo jiného kompozitu, jež umožňují až dvojnásobné zvýšení řezné rychlosti. Liší se nazlátlou barvou povrchu. Hladký povrch jejich spirálových drážek dobře odvádí třísky a povrch díry je čistší - bez otřepů. Doporučují se proto i na vrtání plexiskla, jež se chladí vodou, aby se na něm netvořily nastaveniny.
 |
| Kuželové záhlubníky HSS |
K přesnějšímu vrtání děr do kovových předmětů, desek, profilů a trub je nutné použít vrtačkový stojan. Aby se snížila spotřeba energie a zkrátila doba vrtání zejména u děr většího průměru (až do průměru 65 mm) a do tlustších materiálů ( do 50 mm), používá se nyní vrtání na jádro i do kovů. Vrtačka se upne do magnetického stojanu a k vrtání se používají jádrové korunky s destičkami ze slinutého karbidu. Protože odpadá navrtávání a odvrtává se jen materiál z mezikruží mezi vnějším a vnitřním průměrem korunky, ušetří se až 40% času a 60% energie.
Vrtání do zdiva a betonu
Do zdiva, betonu i kamene, dlaždic a obkládaček se vrtají nejen díry menšího průměru pro upevnění nejrůznějších předmětů pomocí hmoždiněk a kotev, ale provrtávají se stěny a přepážky objektů kvůli montáži vodovodního, plynového, teplovodního a odpadního potrubínebo elektrických vodičů, případně pro zásuvky a vypínače domovního rozvodu. Vrtáky pro vrtání bez příklepu jsou šroubovité s připájenou destičkou ze slinutého karbidu. Řezná část těchto vrtáků se značí žlutou barvou na rozdíl od červeně označených vrtáků pro vrtání s příklepem, jejichž destička je zapuštěna do příčné drážky v dříku vrtáku a natvrdo připájena, aby odolávala rázům příklepu. Úhel hrotu příklepových vrtáků je 130° na rozdíl od víceúčelových broušených vrtáků s úhlem 120°, které lze použít i pro bezpříklepové vrtání do kovu, dřeva, keramiky i do betonu. Na zdivo a beton se volí menší otáčky, hlubší díru je nutno zbavovat drti vysouváním vrtáku. Urychlení postupu vyžaduje značnou sílu v přítlaku.
Bezpříklepové vrtání na jádro diamantem
 |
| Vrtačka pro jádrové vrtaní REMS Picus |
Bezpříklepové vrtání na jádro diamantem patří k nejúčinnějším způsobům vrtání zdiva a betonu ve stavebnictví, je rychlejší a přesnější než vrtání korunovým vrtákem ve vrtacím kladivu. Používají se k tomu výkonné jedno- nebo dvourychlostní bezpříklepové vrtačky o příkonu 1000 ÷ 1600 W. Kromě elektronické ochrany proti přetížení se signalizací, při jejímž zapojení se otáčky automaticky sníží, mají mechanickou spojku, která při přetížení vyřadí přenos krouticího momentu na vřeteno a je seřiditelná pro první nebo druhý stupeň zvlášť. Některé vrtačky mají zeštíhlený krk na ø 40 mm, aby se usnadnilo vrtání průchodek v blízkosti jiné kolmé stěny. U ostatních strojů včetně vrtacích kladiv se při vrtání na jádro diamantem musí vypnout příklep. Bezpříklepové vrtačky na jádro jsou zpravidla součástí systému, který zahrnuje robustní stojan s vodováhou a vývěvu pro upevnění stojanu podtlakem na hladkých kolmých nebo skloněných plochách, je-li třeba, aby povrch zůstal neporušený. Stojan lze též upevnit mechanickou rozpěrkou mezi podlahou a stropem nebo mezi dvěma rozvnoběžnými stěnami, není-li vzdálenost větší než 3 m. Nástrojem jsou diamantové vrtací korunky.
 |
| Vrtání na jádro diamantem s RODIACUT od ROTHENBERGER |
Na obvodu čelní hrany trubkového tělesa zpravidla o délce 300 ÷ 400 mm mají navařeny břitové segmenty s diamantovým brusivem v aktivní vrstvě, které vykružují díru na vnějším obvodu. Vyvrtané jádro lze snadno vyjmout, případně vyklepat po vysunutí korunky z vrtu, u speciálních korunek po odpojení stopkového nástavce. Při sériovém vrtání se odstranění jádra urychluje vyhazovačem. Na zapuštěné krabice elektroinstalací se používají krátké korunky (75 mm) o pr. 68 nebo 82 mm ve spojení se středicím vrtákem nebo kolíkem. Diamantové korunky se upínají do adaptérů ve sklíčidle nebo pro větší přesnost přímo na závit M16, případně M18 vřetena. Podle průměru korunky (10 ÷ 152 mm) se vrtá při 900 ÷ 1800 U.min-1 buď za sucha, při němž se odsává prach, nebo za mokra, kdy se nástroj chladí a materiál vyplavuje oběhem tekutiny v systému s přenosným čerpadlem a sběrnou nádobou.
Žádné komentáře:
Okomentovat